Napadení

17. dubna 2009 v 10:00 | Bella |  napadeni
z pohledu Edwarda

Celou noc jsem byl jak na trní.Nemohl jsem se dočkat rána.Jaké to pro mě potom bylo zklamání,když mi Alice oznámila,že bude svítit slunce.Spolknul jsem kyselé nadávky a přehlížel Alicin spokojený úsměv.Moc dobře si uvědomovala,že jsme v tom zas po uši.Od chvíle kdy jsem opustil Alexu jsem se nemohl na nic soustředit.Pořád jsem na ni musel myslet.Věděl jsem,že bych to neměl dělat,že bych ji měl nechat na pokoji,ale nesvedl jsem to.Byl jsem sobec.


Po poledni jsem si řekl dost!Den mi uteče rychleji,když nebudu sedě na zadku.Tak jsem se přisedl k bratrům,kteří hráli hru a bavil jsem se jejich myšlenkami,ve kterých probírali svoji strategii.Potom co Jasper několikrát vyhrál,jelikož nasadil v místnosti velmi nudnou a spací atmosféru,čímž docílil že se Emmett nesoustředil a díky tomu vyhrál,jsem je požádal aby mi taky podali ovladač,že si s nimi zahraji.Oba na mě koukali jako na blázna.Už hodně dlouhou dobu jsem s nimi nic nehrál.Po šoku mi však rychle hodili ovladač,abych si to nerozmyslel.Hodili po sobě významný pohled,zřejmě oba dospěli ke stejnému názoru,kdo že může za tu proměnu.Zbytek odpoledne jsme tedy hráli hry.Navečer jsem se rozhodl,že strávím nějaký čas s Esme.Styděl jsem se za to,kolik starostí a bolesti jsem ji způsobil a tak jsem se snažil jí to vynahradit.Ocenila to a kdyby byla někde poblíž Alexa zřejmě by se jí vrhla kolem krku a děkovala jí o sto šest.Jediný s kým jsem to měl rozházený,byla Rosalie.Byla na mě naštvaná a pořád si v duchu myslela:Já jsme to říkala,ale mě nikdo neposlouchá.Ihned jsem věděla,že nebude schopný nechat ji být. Já jsem však věděl,že se časem uklidní a tak jsem to ignoroval.
Konečně bylo ráno.Nikdy bych nevěřil,že to pro mě bude znamenat vysvobození.Poprosil jsem Rosalie,aby jela zase svým autem a aby svezla ostatní.Prskala při tom jako kočka,ale vyhověla mi.Vyjel jsem časně,nemohl jsem se jí dočkat.Přijel jsem k domu Alexy a čekal.Stál jsem tam deset minut a ona pořád nešla.Vyšel jsem tedy ven a zazvonil na zvonek.Nikdo mi nepřišel otevřít.Zaposlouchal jsem se a nic jsem neslyšel.Žádný tlukot srdce,nic.Nikdo nebyl doma.
Zřejmě už šla.Bylo to zvláštní,jelikož jsem přijel dost brzy.Nasedl jsem tedy do auta a jel do školy.Byl jsem překvapený,když jsem na parkovišti viděl Alexy auto.Asi ho spravila.Zklamaně a nechápavě jsem se rozhlížel.Na parkovišti ještě nebylo moc lidí.Ani moji sourozenci ještě nepřijeli.Vydal jsem se tedy do školy.
Procházel jsem zrovna kolem dámských záchodů,když jsem slyšel tichý vzlykot.Zaposlouchal jsem se a uslyšel jsem rychlí tlukot srdce a ucítil krev.Zadržel jsem dech,když jsem identifikoval komu ta nádherně sladká krev patří.Vrazil jsem do dveří a strnul na místě.
Alexa stála u umyvadla a energicky si myla ruku,kterou měla celou od krve.Když mě viděla vyjekla a o krok ustoupila.Zíral jsem na ní,ochrnutý strachem a bál jsem se,že brzy dostanu infarkt.Potom co jsem se zpamatoval jsem udělal dva dlouhý kroky a byl jsem u ní.Vzal jsem její ruku,dřív než stačila uhnout.Ruku jsem chytil co nejněžněji,přesto sykla bolestí.Od lokte až k zápěstí se jí vinula veliká řezná rána,z které vycházela ta přenádherná vůně.Donucením jsem se přinutil myslet na něco jiného než na její krev.Chtěl jsem se jí zeptat co se jí stalo,ale ona se na mě nedívala.Měla ode mě odvrácenou tvář.Vzal jsem jí za bradu,abych se koukl co přede mnou schovává.Rozhrnul jsem jí vlasy a spatřil obrovský monokl,který měla přes celou levou tvář.Zavrčel jsem.
,,Kdo ti to udělal?"
,,Nikdo.Spadla jsme," lhala jako když tiskne.
,,Nelži.Poznám rozdíl mezi modřinou a monoklem!" zavrčel jsem a nevědomky zesílil stisk svojí ruky.
,,Au!" ucukla bolestí.Uvolnil jsem stisk a pustil na chvíli její ruku.Potom jsem si sundal sako a utrhl rukáv od košile.Alexa na mě vyvalila oči,ale nic neříkala.Znovu jsem ukořistil její ruku a obmotal ji ránu rukávem,aby přestala krvácet.
,,Musíš do nemocnice," řekl jsem.Srdce se jí rozeběhlo příšernou rychlostí.
,,Ne," zaskučela, ,,nechci do nemocnice!" Vypadalo to,že se každou chvíli rozbrečí.Když jsem se tak díval do jejího zmučeného obličeje,přešel mě všechen vztek.Pohladil jsem ji po zdravé tváři a měl chuť ji obejmout a zlíbat,aby zapomněla na všechnu bolest.Povzdechl jsem si.
,,Tak mi dovol vzít tě ke mně domů.Carlisle je doktor.Podívá se ti na to," řekl jsem.Chvíli tam stála a kousala si ret,potom přikývla.Vzal jsem sako a zabalil ji do ní.Chytil jsem ji kolem pasu,kde měla zdravou ruku a táhnul ji ke svému autu.Celou svoji váhou se o mě opírala,hlavu měla položenou na mým rameni,mě to však nevadilo.Přesto co se jí stalo jsem si užíval její blízkost.Bylo to strašně dlouho,kdy jsem držel Bellu,takhle v náruči a ani jsem si neuvědomoval jak moc mi to chybělo.Opět jsem si zanadával do sobců,ale moje méně ušlechtilé já mi říkalo,že na to mám právo,když jsem byl tak dlouho sám a trápil se.Zahnal jsem ty myšlenky.Na parkoviště se začali sjíždět ostatní studenti.Šel jsem rychle,aby si nikdo ničeho nevšiml.Ještě jsem stihl zachytit pohled svých sourozenců,kteří právě přijeli.Všichni se na nás soucitně dívali,Alice jim zřejmě už řekla co se stalo.Jako poslední jsem si nechal pohled Alice.
,Edwarde je mi to tak líto!Je to moje vina!Nic jsem neviděla,´obviňovala se v myšlenkách.Zavrtěl jsem hlavou,že to není její vina a už jsem jim nevěnoval pozornost.
Dotáhnul jsem Alexu k autu,otevřel jsem dveře spolujezdce a pomohl jí nastoupit.Když jsem vyjížděl od školy vzal jsem telefon a vytočil číslo Carlisle.Alexa se na mě překvapeně dívala.Vzal to na druhé zazvonění.
,,Edwarde,děje se něco?" zeptal se s obavami.
,,Mohl bys přijet domů?" Chvíli bylo ticho.
,,No,ano,ale co se stalo?" zeptal se váhavě Carlisle.Moc dobře věděl,že bych ho z práce netahal jen tak a tak mě nepřekvapilo,když souhlasil,že přijede.
,,Chtěl bych,abys ošetřil Alexu." Zase bylo ticho.
,,Co se jí stalo?" zeptal se obezřetně,zřejmě si myslel,že jsem jí něco udělal.
,,Přece si nemyslíš,že bych…" nestačil jsem to do říct,protože mi skočil do řeči.
,,Samozřejmě,že ne Edwarde," cítil jsem jak protočil oči, ,,tak co se stalo?"
,,To bych taky rád věděl.Odmítá mi cokoliv říct," odpověděl jsem a zadíval se na ni.Alexa se dívala na svoje kolena,evidentně zahanbená.
,,Dobrá,už jsem v autě.Za chvíli tam budu," řekl a zavěsil.Hodil jsem mobil na palubní desku a bylo mi jedno jestli se rozbije.Třel jsem si kořen nosu,abych se uklidnil.
,,Neměl jsi tahat otce z práce," řekla potichu,ale stále se dívala na kolena.Povzdechl jsem si.
,,O mého otce si starosti nedělej.Spíš se vraťme k tématu,kdo ti to udělal?" Tentokrát si povzdechla ona.Vzhlédla očima a dívala se na cestu.
,,Nemůžeme to nechat plavat?" zeptala se prosebně.Nevěřil jsem svým uším.
,,Alexo,někdo tě zmlátil a pořezal a já to mám nechat být?" zeptal jsem se zvýšeným hlasem,začínal jsem ztrácet trpělivost.
,,A co je sakra tobě do toho!" odsekla a podívala se na mě.Ucukl jsem,jak mě ta slova bolela.Zvláště,když měla pravdu.
,,Promiň," řekla a zase se zadívala na kolena,zahanbená.
,,To nebylo fér.Pomáháš mi a já ti za to opravdu děkuji," řekla,ale stále se dívala na kolena.Začal jsem přemýšlet jestli tam nemá něco opravdu zajímavého,že je jimi tak uchvácená.Po zbytek cesty jsme už nepromluvili.Když jsem vjížděl na příjezdovou cestu,viděl jsem jak stojí Esme ve dveřích a překvapeně se na nás dívá i její myšlenky byly zmatené.Když však viděla kdo sedí vedle mě,usmála se.Jakmile však viděla můj mrtvý výraz na obličeji,když jsem vylézal z auta,začala se mračit.Nečekala ani minutu a vydala se lidskou rychlostí k nám.Obešel jsem auto a pomohl Alexe z auta ven.To už u nás byla Esme,zřejmě už ucítila krev a vyděšeně se nakláněla nad Alexou.
,,Bože co se ti stalo?" zeptala se,když viděla její obmotanou ruku.Alexa se začervenala a odpověděla.
,,Dobrý den paní Cullenová." Esme se zasmála nad tou formalitou,připadalo ji to divné.
,,Říkej mi Esme,drahoušku," řekla a usmála se.Alexa ji úsměv mírně vrátila.Obmotal jsem opět ruku kolem pasu Alexy a táhl ji do domu.Esme šla před námi,otvírala a zavírala dveře,aby mi to usnadnila.Všimla si,že nedýchám a snadno si domyslela,že jsem se ještě nenadechl od doby co jsem našel Alexu.
,,Je mi líto,že vás obtěžuji," řekla Alexa,když jsem ji táhl přes halu ke kuchyni.Esme se usmála.
,,Vůbec nás neobtěžuješ,jsem ráda,že jsem tě konečně mohla vidět." Alexa po mě vrhla zmatený pohled,ale já jsem se díval dopředu.Sotva jsem usadil Alexu na židli v kuchyni,uslyšel jsem auto na příjezdové cestě.Esme se po zvuku otočila a zářivě se usmála,když poznala čí je to auto.Hned na to vyšla z kuchyni,přivítat se s manželem.
,,Tvoji rodiče se mají hodně rádi,že," neptala se,konstatovala.Nechápal jsem proč to říká tak smutně.Zdálo se mi,že jsem zahlédl jak ji po tváři padá slza.Vzal jsem ji za bradu a donutil,aby se na mě podívala a já si to mohl ověřit.Smutně se na mě usmála.Setřel jsem slzu na tváři a povzdechl si.
,,Co s tebou mám jenom dělat," říkal jsem a vrtěl přitom nevěřícně hlavou ze strany na stranu.Zasmála se nad tím.Podíval jsem se ke dveřím kde jsem slyšel kroky svých rodičů,Alexa mě napodobila.Do kuchyně přišel můj otec a za ním matka.Carlisle se usmíval,ale jeho oči byli vážné.Esme se naproti tomu culila.
,,Vítám tě u nás Alexo," řekl Carlisle,když vešel.
,,Děkuji,pane doktore," odpověděla mu Alexa.Carlisle si položil brašnu na stůl a zamračil se.
,,Říkej mi Carlisle,ano?" Alexa přikývla a nesměle se usmála.Carlisle si protřel ruce,nasadil rukavice a s úsměvem se na ni obrátil.
,,Tak se na to nadělení podíváme,co ty na to?" mrkl na ni,když to říkal.Cítil jsem jak se Alexa uvolnila,přikývla.
,,Edwarde…" nestačil to doříct,protože jeho myšlenky byli rychlejší.Zavrtěl jsem hlavou.
,,Zůstanu tady," namítl jsem.Carlisle si povzdechl a dál to nekomentoval,věděl že nemá cenu se semnou hádat.Vstal jsem,abych mu uvolnil místo a přešel jsem k Esme.
Carlisle vzal do ruky tu její a když si všiml,čím je obmotaná,pozvedl obočí a zadíval se na mě.Hodil jsem nevinný výraz,což Alexu rozesmálo.Carlisle se otočil zpátky,ale koutky úst mu nebezpečně létali nahoře.Odmotal rukáv a místnost zaplavila přenádherná vůně krve.Napnul jsem se,ale nehnul se ani o píď.Esme rychle přiskočila ke Carlisleovi,vzala hadr a vyběhla ven zadními dveřmi,aby se ho zbavila.Carlisle zatím vytahoval z brašny léky.Vzal desinfekci a nalil ji na kus hadru.
,,Musím ti to vyčistit,bude to trochu štípat," řekl jí.Položil hadr na ránu a Alexa vyjekla bolestí a trhla rukou.V Carlisleově ocelovém sevření však neměla šanci vysmeknout ruku úplně.Pach,krve najednou začal překrývat hořká chuť desinfekce a já se konečně uvolnil a začal dýchat.Mezitím se vrátila Esme.Carlisle vydezinfikoval celou ránu a pak jí obmotal obvazem.Potom odhrnul její vlasy z obličeje a podíval se na monokl.Vrátil se k brašně a vyndal nějakou mast.Dal ji Alexe do ruky a řekl:
,,Maž si to tímhle dvakrát denně." Přikývla.
,,Děkuji,za všechno." Carlisle taky přikývl.Mezitím co skládal věci zpátky do brašny na mě promluvil v myšlenkách.
,Musíme si promluvit,´ myslel si.Přikývl jsem.Carlisle ke mně přistoupil a Esme si mezitím povídala s Alexou.Mluvili jsme potichu,tak aby to Alexa neslyšela,ale tak aby to zachytila i Esme.
,,Ta tržná rána,bude asi od nějakého skla,možná nějaké sklenice.A ten monokl,můžu jenom hádat,někdo ji uhodil pěstí," řekl.Zavrčel jsem a zadíval se mu přes rameno na Alexu.Nervózně se usmívala a přikyvovala něčemu co jí říkala Esme.
,,Opravdu ti nic neřekla?" zeptal se mě.Zakroutil jsem hlavou a nespouštěl oči z Alexy.
,,Jenom jsme se pohádali."Carlisle si povzdechl.
,,Myslíš,že někoho kryje?" Pokrčil jsem rameny.
,,Ale koho?A proč?"
,,Třeba se bojí?" nadhodil jsem, ,,třeba jí vyhrožují."
,,Možná," řekl zamyšleně Carlisle.Konečně jsem se odvážil podívat otci do očí.
,,Poraď co mám dělat?" zeptal jsem se zoufale.Carlisle chvíli přemýšlel.
,,Zkus získat její důvěru,třeba ti všechno jednou sama řekne," řekl,ale nevypadalo to že by tomu moc věřil.
,,Odvez ji domů,pokud bude chtít,ať si odpočine.Já musím zpátky do práce." Přikývl jsem.
,,Děkuji," řekl jsem.Usmál se a šel se rozloučit s Esme.Políbil ji na tvář,rozloučil se s Alexou a odjel.Esme na mě mrkla,když jsme šel k Alexe.
,,Mám ještě nějakou práci.Ráda jsem tě poznala a věřím,že se ještě uvidíme," řekla jí.
,,Děkuji,taky jsem vás ráda poznala." Esme si povzdechla,když ji začala Alexa zase vykat,ale nic neřekla.Poplácala mě po rameni a odcupitala pryč.Sedl jsem si na lavici,která byla z druhé strany stolu.
,,Bolí tě ta ruka?" zeptal jsem se jí,když jsme osaměli.
,,Trochu," připustila.Přeložil jsme si to tak,že ji to hrozně bolí,ale nechce si stěžovat.
,,Alexo…" nadechl jsem se.Zakroutila hlavou.Stoupla si,obešla stůl a sedla si ke mně na lavičku,byla ode mě necelý metr.Obezřetně jsem si jí měřil.
,,Musíme o tom pořád mluvit?" zeptala se.
,,Někdo tě napadl a…," namítal jsem a opět jsem nedokončil větu.Zakroutila hlavou a vzala mě za ruku.
,,Prosím nechme to být," prosila mě.Přemýšlel jsem jestli tuší,jaký vliv na mě má,že ho tak mistrně využívá.
,,Tak fajn,odvezu tě domů," řekl jsem s povzdechem a čekal až se zvedne.
,,A nemohli bychom…" nedopověděla,zadrhla se a začervenala.,,Co?" zeptal jsem se najednou zmatený.
,,Nechci ještě domů," řekla.
,,Fajn co chceš dělat?" zeptal jsem se příliš dychtivě.Myšlenka,že strávím s Alexou dopoledne a možná i odpoledne mě naplnila euforií.Pokrčila rameny.
,,Cokoliv." Zamyslel jsem se a potom usmál.
,,Nechceš si prohlídnou dům?" Vykulila oči.
,,To bych mohla?" Zasmál jsem se.
,,Samozřejmě," řekl jsem a považoval to za souhlas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuka Yuka | Web | 19. dubna 2009 v 20:49 | Reagovat

Cawky,jsem tu poprvé..mno tak jsem zabloudila na tvuj profil a zjistila zhe si sme dost podobne..mno a chtěla jsem ti říct jestli by ses taky nekoukla na muj blog a nezanechala tam koment..kuju..ale jdi tam jen v případě,že budeš chtít..nenutím tě :-) mno tak cawec..a ještě se tu někdy zestavim..cawec

2 anja anja | E-mail | 20. dubna 2009 v 15:58 | Reagovat

tak už jsem si to dočetla a jsem nadšená.:-).tak snad už brzý tu najdu pokračování.júú.tak zatim.

3 rose rose | Web | 23. května 2009 v 12:31 | Reagovat

ty jo mas uzasny blog......a ty povidky jsou UZASNE!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama