Čím dál složitější

19. února 2009 v 9:36 | Bella |  čím dál složitější
z pohledu Edwarda

Druhý den jsem byl strašně nervózní a zároveň nedočkavý.Připadal jsem si jako prvňák ,který jde poprvé do školy.Nevěděl jsem co mám dělat a Rosaliininy myšlenky mi zrovna moc nepomáhali.Její vztek přečkal noc a teď zase řádil.
Do školy jsme přijeli s předstihem.Letmo jsem přejel očima po parkovišti jestli jí uvidím.Nevěděl jsem jaký měla auto,takže bylo docela možný,že tady ještě nebyla.Zbytek dne jsem ji pořád hledal.Nikde jsem ji,ale nenašel. Ani na obědě nebyla.Prohledával jsem každou mysl,která mi přišla pod ruku,ale v žádné jsem neviděl její obličej.Buďto umí být neviditelná a nebo není ve škole.Domů jsem tedy jel se zkaženou náladou.



Další den bylo slunečno,takže jsme nebyli ve škole.Třetí den jsem měl,ale štěstí.Zůstal jsem na parkovišti déle než obvykle a hledal jestli dneska přijede.Už jsem to hodlal vzdát,když neposlední chvíli přijelo ještě jedno auto.Ze zatáčky se vyřítilo staré,špinavé modré auto.Bylo vidět,že mele z posledního.Motor vydával divné dávivé zvuky a auto jelo trhaně.Stačilo ještě zaparkovat na nejbližším místě a pak vypustilo službu.Z auta vyskočila naštvaná hnědovláska.Vydal jsem se jí pomalu naproti.Slyšel jsem jak roztomile kleje.Vždycky ji tak slušelo,když se zlobila.Ne,Bella vypadala vždycky roztomile a tohle není ona,musel jsem si říct,bych se vrátil z nebeských výšin.
Alexa se přesunula ke kapotě auta.Jakmile ji otevřela vyvalil se oblak kouře,který ji na chvíli celou zahalil.Potom se začala hrabat uvnitř.
,,Ahoj," řekl jsem sladce. Vždycky jsem byl dobrý v tom co dělám,ani jsem si to neuvědomoval,Alexa mě totiž neslyšela vůbec přicházet,a tak leknutím nadskočila a bouchla se hlavou o kapotu.Zadržel jsem smích.
,,Promiň," řekl jsem nevině.Alexa se na mě zkoumavě podívala a třela si bolavé místo na hlavě.Nedokázal jsem zachytit pohled její očí.Chvíli se dívali za mě,podruhé ke škole,potom stočili oči zpátky na mě.Připadala mi jako ptáček chycený v kleci,který neví jak se dostat ven.
,,Kde ses tu vzal?" zeptala se po chvíli.Pousmál jsem se.
,,Čekám tu na tebe," odpověděl jsem.
,,Proč?" Zdála se čím dál zmatenější.
,,Chtěl jsem se zeptat,jak se cítíš.Předtím jsi přede mnou utekla jako šíp,tak jsem se nestačil zeptat," řekl jsem a smál se na ni Belliným oblíbeným úsměvem.Zdálo se,že zafungoval,protože omámeně zamrkala.
,,Aha,je mi fajn.Dík za optání," vykoktala.Zavřela kapotu auta a vydala se malátně do školy.Vydal jsem se za ní.
,,Jak se hodláš dostat domů?" zeptal jsem se zvědavě.
,,Až ten starý krám trochu vychladne,poběží jako hodinky," řekla a stále byla trochu mimo.Podíval jsem se skepticky,ale ona se na mě nedívala.Jak rád bych teď věděl na co myslí.
,,A to tě rodiče nechají jezdit v takovým křápu?" pokračoval jsem s výslechem.Ona sebou,ale trhla,jako by ji někdo kopl.
,,Řekl jsem něco?" zeptal jsem se zmateně,jak jsem se snažil uvolnit její ztuhlý postoj.Zavrtěla jenom hlavou a zrychlila krok.Teď jsme byli u školy.Vběhla do první učebny a mě nechala nevěřícně stát na chodbě.
,,Tohle bude složitější než jsem si myslel," mumlal jsem si.

***

Hodiny byli nudné a utíkali strašně pomalu.Snažil jsem se zabavit tím,že jsem se snažil najít Alexu v myslích ostatních.Ať jsem však hledal jak nejlépe jsem uměl,nedařilo se mi.Jako by se s nikým nebavila,jako by ji ostatní přehlíželi.Všechno bylo čím dál složitější a zvláštní.
Konečně byla poslední hodina.Biologie.Můj nejoblíbenější předmět.Byl jsem moc rád,když jsem zjistil že ji vyučuje starší milá paní,která vždy sršela vtipem a elánem.Nijak mi nekomplikovala život a já ji taky ne.Někdy se dokonce stalo,že dokázala vykouzlit na mých bezkrevných ústech náznak úsměvu.To byla světlá stránka těchto hodin,ta horší stránka byla ta,že se mnou zase seděla ta otravná Kate.Její myšlenky už mě opravdu víc než otravovaly.Začínal jsem jí považovat za mého osobního démon,který má za úkol mi znepříjemňovat život a trestat mě za všechny hříchy.
I teď mě bombardovala otravnými myšlenkami a troufalými představami.Avšak já ji ignoroval.Úspěšněji než kdy dřív.Těsně před zvoněním,do třídy vběhla ještě udýchaná dívka.Do nosu mě praštila sladká vůně a já ztuhnul překvapením,když jsem zjistil kdo to je.

z pohledu Alexy

Celý den byl strašně otravný.Do školy jsem přijela jen tak,tak a ještě k tomu na poslední chvíli.Auto mi zase vypovědělo službu a já jenom doufala,že až trochu vychladne bude zase normálně jezdit.Pokud ne,budu muset jít pěšky.Zkoušela jsem auto zprovoznit,ale nebyla jsem dobrá mechanička.Na opraváře jsem neměla a táta nebyl schopen ho opravit.Ale vyrušilo mě ještě něco,nebo spíš někdo.Byl to ten kluk,který mě zachránil před Larryho partou.Bylo na něm něco zvláštního.Cítila jsem se s ním bezpečně a na jednu stranu jsem se ho bála.Když jsem s ním stála u mého polorozpadlého auta,připadala jsem si jako idiot.Lidi ve škole mě většinou nevnímají a stejně tak učitelé.Často se stává,že nemám na konci pololetí žádné známky z nějakého předmětu,jelikož si na mě učitelka nevzpomněla a zapomněla mě vyzkoušet.Já jsem to však vítala.Vyhla jsem se tak otázkám,které by mi mohli hodně zavařit.Proto mě překvapilo,že si na mě ten kluk vzpomněl.
Šla jsem nejistě do školy a doufala,že mě nechá být,ale to jsem se pletla.Vydal se hned za mnou a začal se mě na něco vyptávat.Byla jsem čím dál vyděšenější a doufala jsem,že to nepoznal.Vždycky,když jsem se na něj podívala cítila jsem zvláštní chvění,připadalo mi jako bych ho už odněkud znala.Byl to takový ten pocit,který vám nedá spát dokud si nevzpomenete a já si opravdu vzpomenout nemohla.Ale určitě jsem ho někdy viděla,ne hloupost,takový obličej bych si pamatovala…
Nechápala jsem jak někdo tak nádherný se baví s takovou troskou jako jsem byla já.Ale i on a jeho rodina nebyli obzvlášť oblíbení.Nebylo možné si je nevšimnout.Vídala jsem je sice jenom na chodbách,protože jsem do jídelny nechodila od jistého incidentu,přesto stačilo,aby se vám jejich krása zapsala do paměti.
Poslední hodina…bohužel.Jak ráda by měla ještě nějakou hodinu.Lepší než být doma.Škola se pro ni poslední dobou stala vysvobozením.Doma se cítila jako ve vězení.Vlastně to už nějakou dobu ani nenazývala domovem.Spíš útočištěm,možná i to bylo silný slovo.Jako obvykle jsem nestíhala a do třídy jsem přišla na poslední chvíli.Nevypadalo to,že by to někdo postřehl,vlastně ano jedna osoba můj příchod zaregistrovala.Edward seděl v nejzazším rohu třídy a vedle něho seděla Kate,jak jinak.Kdyby se Kate nepokusila Edwarda sbalit,nebyla by to ona,ale nějaký mimozemšťan s její podobou.Edward však nevypadal na to,že by ji hodlal vnímat.Místo toho upíral svůj zrak na mě,až mě zamrazilo.Přesto jsem cítila zvláštní a neopodstatnělé zadostiučiní.
Po prvotním šoku jsem se vydala do své lavice.Seděla jsem v prostřední řadě přímo uprostřed.Jako jediná jsem seděla sama a vyhovovalo mi to.Jakmile jsem se posadila,vcupitala do třídy učitelka s obrovským úsměvem.Hned začala něco vykládat,ale já jsem nebyla schopná ji vnímat.Cítila jsem Edwardův pohled na mých zádech,což mě rozptylovalo.Byla jsem zmatená.Kluk,který vypadal jako anděl by neměl jevit zájem o mě,o ušmudlanou holku.Měl by flirtovat s holkami jako byla Kate,nechutně bohaté a hezké.Rozhodně nebylo normální,že se o mě takhle zajímá.Ale ne,určitě se o mě nezajímá.Jenom zdvořilost ho ke mně ráno zavedla a teď jsem jenom paranoidní.Abych si ověřila svoji teorii,otočila jsem se k Edwardově lavici,která byla dvě lavice napravo od té mé.Ale namísto toho abych se setkala s otráveným pohledem,který jako většina kluků upírali na učitelku,jsem spatřila jak na mě Edward upíral zrak.Jeho oči byli nádherné,tekuté jako zlato a já se přistihla,že se v nich ztrácím.Rozpaky jsem se otočila a zrudla jako ředkvička,ještě jsem si stačila všimnout jak se Edward pousmál.Zbytek hodiny jsem se snažila být víc než neviditelná,ale pořád jsem cítila jak se na mě Edward dívá.Jakmile zazvonilo,vyběhla jsem ze třídy,jako blesk a namířila si to k autu.Nasedla jsem a zkusila zapnout motor.Slyšela jsem dávivé zvuky,jak se snažil motor naběhnout,potom zmlkl.Naštvaně jsem vylítla z auta a kopla do pneumatiky.
Naštvaně jsem vylítla z auta a kopla do pneumatiky.
,,Zatracenej krám!" ulevovala sem si.
,,Nechce to naskočit co?!" řekl melodický hlas vedle mě,až jsem nadskočila.Vyjeveně jsem se otočila,abych se setkala s pobaveným Edwardovým výrazem.Nevěděla jsem co říct,byla jsem totálně na vážkách.Edward se však mými rozpaky bavil,což mě naštvalo.
,,Chceš něco?" odsekla jsem s trochu větším důrazem než jsem chtěla.Stejně jsem ho,ale spíše více pobavila.
,,Tak jsem si říkal jestli nechceš svézt," ukázal prstem na krásné lesklé Volvo za ním: ,,mě by se jít pěšky nechtělo," mrkl na mě jako by řekl nějaký vtip.
,,Ehm…to není nutné.Neplýtvej na mě svůj drahocenný čas," řekla jsem trochu vyděšeně.
,,Já mám víc času než si myslíš," řekl a zase se pousmál,jako by věděl něco co mě nedocházelo. Kousla jsem se do rtu,jak jsem přemýšlela.Domů to bylo daleko a kdybych šla pěšky trvalo by mi to nejmíň tři hodiny.Na druhou stranu,je bezpečné s ním jet?Dobře jsem si pamatovala jak hodil s Larrym o zeď,jako by to byl jenom hadrový panák.Mohl by mi ublížit?Podívala jsem se na jeho vypracovanou hruď a najednou jsem měla sucho v ústech.Ano,určitě by toho byl schopen,kdyby chtěl.Edward si všiml jak na něj zírám a zřejmě si všiml i toho záblesku strachu v mých očích,přesto že se tam objevil jen na okamžik.
,,Neboj.Neublížím ti," řekl potichu,vydechl mi do tváře a nabídl svoji ruku.Jeho vůně byla tak sladká,tak děsivá a na jednu stranu tak důvěrně známá.Jako smyslu zbavená jsem mu vložila ruku do jeho.Stiskl ji,jako by ji nechtěl už nikdy pustit a potom se vydal ke svému autu.Otevřel mi dveře a já si sedla.Auto bylo pěkné a hlavně pohodlné.Edward nastartoval,vyjel z parkoviště a zatočil doleva.
,,Jak…"
,,Viděl jsem tě odkud si přijela," vysvětloval na můj vyslovený dotaz.Asi bych měla být vystrašená nebo aspoň trochu vykolejená,tím že mě pozoroval.Já jsem však cítila mírné uspokojení.
,,Bohužel dál mě budeš muset vést," řekl a usmál se.Jeho úsměv byl tak dokonalý.Celý byl dokonalý,nedalo se na to zvyknout.Navedla jsem ho na silnici,která směřovala ke mně domů a potom jsem si povzdychla.
,,Tohle opravdu nebylo nutný," řekla jsem.Usmál se.
,,Vím,že tě štve pozornost ostatních,ale…" zarazil se a podíval se úkosem na mě,jako by něco důležitého prozradil.
,,Jak to víš?" zeptala jsem se zmateně.Teď už svůj výraz držel lépe pod kontrolou,ale vycítila jsem že je opatrný.
,,Mám dobrý odhad na lidi," řekl a pokrčil rameny.Vypadalo to,že řízení nevěnoval vůbec žádnou pozornost.Asi by mě to mělo vyděsit,ale já měla takový divný pocit,že jsem s ním v bezpečí,aspoň prozatím.Edward se nečekaně sklonil ke zřejmě chtěl něco v přihrádce,ale já i přesto ztuhla.Odklonil se a úsečně se na mě díval.
,,Promiň," řekl a díval se na mě obezřetně.,,Bojíš se mě hodně?" zeptal se a já v jeho hlase cítila potlačovaný smutek.Jak jsem mu,ale měla vysvětlit,že jeho přítomnost je pro mě stejně těžká,jako kdybych měla vedle sebe jakéhokoliv jiného člověka.Nebyla jsem společenský typ,ale bylo to ještě něčím dalším.Díky svému otci jsem se naučila nevěřit lidem a spoléhat se jenom na sebe.Lidem jsem nedůvěřovala a stranila se jich.
,,Ne," řekla jsem a hlas se mi kupodivu nezatřásl,přesto jsem se mu nedokázala podívat do očí.
,,A co včera?Jak jsi přede mnou utekla?Tehdy ses bála?" Bylo cítit,že mu na mých odpovědí bude záležet,i když se snažil nedat to najevo.
,,Ne," řekla jsem,ale tentokrát se mi hlas zlomil.
,,Je mi líto,že jsem tě vyděsil," řekl a já cítila,že mluví upřímně.Byla jsem si jistá,že by jeho upřímnost byla vidět i v jeho očích,ale pořád jsem se mu do nich nedokázala podívat.Místo toho jsem se dívala před sebe.
,,Alexo?Co se děje?" zašeptal Edward a vzal mě za bradu,abych mu viděla do očí.Bylo to jako by mnou projel elektrický šok.Projel celým mým tělem až do mého srdce,které se zdivočele roztlouklo.Ucukl jako by se spálil.
,,Promiň,neovládám se," řekl a povzdychl si.Po zbytek cesty už nic neřekl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | Web | 28. února 2009 v 15:24 | Reagovat

hezkej blog..taky mám ráda stmívání

2 mery3 mery3 | Web | 1. března 2009 v 11:43 | Reagovat

žúžo

3 Míša Míša | E-mail | 1. března 2009 v 18:48 | Reagovat

Jsem moc ráda,že v tom příběhu pokračuješ!

Je to super..nemůžu se dočkat na další..:-)

4 misula misula | Web | 7. března 2009 v 21:18 | Reagovat

ahojki blogařko prosím hlasni pro Mišulu tady:http://stmivani-novy-mesic.blog.cz/0903/3-kolo-sonb#komentar-51937223

diky a sry že tě otravuji, ale je to pro mne moc důležité tak sry

5 Szilvási Szilvási | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 10:00 | Reagovat

Pěkný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama